Řekla jsem ano

Večírky a oslavy tak moc nevymetám, radši si hovím v teple domova či nějaké kavárny, nebo zajdu do kina. Pozvání na GANT svatbu se ale rozhodně neodmítá! Tato preppy svatba byla letos mou druhou, o té první si povíme třeba někdy jindy. Dorazila jsem přesně na čas, prošla džunglí balonků, místo bublinek přijala skleničku vody, pár minutek si povídala s Ivii a Zuz a pak se najednou otevřely obrovské bílé dveře do místnosti, ze které se linula nádherná hudba. Viva La Vida od Coldplay a Something Stupid, kterou všichni známe ve verzi od Franka a Nancy Sinatrových a která byla mimochodem svatební písní mých rodičů, v podání smyčcového tria mě rozněžnily natolik, že jsem se cítila jako na opravdové svatbě. Výměna preppy slibů a nasazení prstýnků, které měla na starost Marti Maty, házení rýže, potkávání známých i neznámých tváří, neustálé jásání nad výzdobou i kolekcí (hedvábí a viskózy, pojďte k mamince!), to vše bylo tak příjemně něžné a láskyplné, až bych vám přála být tam taky!

Že jsem na jídlo, to všichni ví. Proto mi bylo nad slunce jasné, že na čtvrteční odpoledne si musím nechat prázdný žaludek (což nebylo tak těžké, když vstanete v poledne). Prvním předkrmem byla variace grilovaných sýrů, které byly obalené jak v klasickém bílém, tak i v černém sezamu. Miluju sýry. Ok, pojďme dál. Jako druhý předkrm nám rozkošní číšníci přinesli krabí placičky s nakládaným zázvorem (jak jsem kdysi psala, nakládaný zázvor se hodí ke všemu, ale i samotný) a křenem wasabi. Tohle pro mě byl asi hřeb celé hostiny (btw, to svatební menu je prý klasikou na Long Islandu, kam nás nese GANT kolekce na příští jaro a léto. Poté jsem se vrhla bramborovo-pórkovou krémovou polévku s kousky slaniny (SLANINAAA!), nejsem velký fanda pórku, ale to vám bylo něco, přátelé. Chci recept! Hlavní chod byl pečený halibut s rajčatovo-šafránovou omáčkou na houbách shiitake. A pak ó, tak TAK lahodný marcipánový dort! To je trošku jiný kafe než knedlíčková se svíčkovou, viďte. Zajímalo mě, kdo stál za cateringem a... byl to Stones Catering, jejich dodávky čas od času vidím a logo mají pěkné, ale kéž by si přidali do motta tu chybějící čárku! : )

Co se týká samotné kolekce a jednotlivých kousků, mrkněte se spíš k Víťovi nebo na Iconiq, já totiž stále vstřebávám dojmy z jídla, květin, sladkých dobrůtek, číšníků, svatebního dua, koncertu a celé té krásné atmosféry a pohody. Smekám před organizátory, bylo to nejlepší! A děkuju mé nejmilovanější fotografce Marunce Bartošové za fotky. ; ) Velké ano GANTu!

Jardin

Pokud si chcete v Paříži užít zahrad dosyta, jeďte tam na jaře nebo v létě. Deset minut od našeho bytu (ten jsme našli přes Airbnb) se nacházel druhý největší pařížský park - Lucemburská zahrada. Ve středu jsme vychytali opravdu nádherné počasí na procházku a pojídání palačinek, což se opravdu nedá srovnat se čtvrtečním slejvákem na Montmartre. Jo, rozbitý deštník jsem hned ten den vyhodila.

Své předchozí koženkové kalhoty z H&M jsem roztrhla, tak mám konečně náhradu. Boty jsem koupila v pařížském obchodě André, kam jsme šli vlastně kvůli Víťovi, který po celé Paříži sháněl boty ve 47. Paní prodavačka mu tam řekla, že taková velikost neexistuje. Zato tam měli krásné dámské boty už od 34, takže tip pro malonožky!

Kalhoty - H&M, kabát - Zara, boty - André, ponožky - Topshop, sluneční brýle - Ray Ban, tričko - H&M, srdce - Marc Jacobs, svetr - Mango, šála - H&M, taška - Mango

Trochu té berlínské kultůry

Do Berlína jsem jela potřetí. Poprvé jsem tam byla dva dny a to opravdu stačilo jen na ty hlavní pamětihodnosti - jasně, Braniborskou bránu, Památník holocaustu, Reichstag ani Unter den Linden prostě minout nesmíte, i kdybyste tam byli jen na pět hodin. Podruhé - minulý rok - jsem tam jela s kamarádem na necelé čtyři dny. Památky jsme si sice dali taky, ale hlavně to bylo o procházení secondhandů a posezení v kavárnách a hospodách s Vítězslavem. To se mi líbilo náramně, musím říct. A tento rok? Letos jsem se do Berlína vydala s kamarádkou, hlavně za tou, no, kultůrou! Byly jsme ve třech (!) muzeích, na dvou koncertech (ve dvou klubech) a hlavně na jednom festivale (vlastně na dvou, součástí toho prvního byly ty dva klubové koncerty). A celý týden jsem nosila jen bílé kožené Conversky, které jsem si objednala ze Sarenzy za účelem pomalovat je (i jsem si koupila ve Zlaté Lodi čtyři barvy na kůži, se kterými teď... nevím), ale nakonec jsem se rozhodla nechat je tak, jak jsou.

Až tedy pojedete do Berlína, najděte si čas na ta "naše" tři muzea. Prvním z nich, které rozhodně nesmíte vynechat, je DDR. Tam zjistíte, jaký byl vlastně každodenní život ve východním Německu. Jaká auta řídili, jak to vypadalo na nudistických plážích, otevřete si skříň s oblečením a botami (a určitě si rádi něco vyzkoušíte), zkusíte si napsat své jméno azbukou a vytvořit na počítači pravého socialistického muže (či ženu), omrknete jejich kuchyně a toalety... a bude to zábava, to mi věřte! Pokud jste studenti, tak si připravte 4 eura a ISIC.

Další vaší zastávkou by mělo být Židovské muzeum. Půdorys muzea připomíná rozložené fragmenty židovské hvězdy. Interiér stavby má navozovat pocit nicotnosti a rozpolcenosti, beznaděj víry trýzněných židů. Součástí muzea je zahrada exilu, která se nachází níže než okolní prostory a betonové zdi zabraňují pohledu na okolí. Je tam 49 vysokých betonových sloupů, symbolizujících rok založení Státu Izrael (1948), uprostřed stojící 49. sloup symbolizuje Berlín, z každého sloupu roste strom a do celé zahrady je, viz nápis na dveřích, vstup na vlastní nebezpečí. Na několika místech muzea se nacházejí prostory zvané „voids“ (prázdnota), které jsou naprosto prázdné, nejsou přístupné a je možno je nahlédnout pouze různými okny z chodem muzea. Mají upomínat na prázdnotu, kterou v Německu zanechal holocaust. Jedinou výjimkou je tzv. „memory void“ (prázdnota paměti), kde se nachází instalace „schalechet“ - „spadlé listí“, jejímž autorem je Menashe Kadishman. Jedná se o přibližně 10 000 obličejů, zhotovených ze železa a oceli, které mají upomínat na zavražděné Židy. Návštěvník může do místnosti vstoupit a na obličeje šlapat; vznikají tak hlasité zvuky, kdy se kov otírá o kov (čemuž není možno se vyhnout), podle úmyslu umělce se tak zavražděným vrací jejich hlas. Taky si tam můžete koupit košer gumové medvídky a napsat přání na strom přání. Studenti za euro a půl, žádná pálka.

A na co nesmíte zapomenout, je Muzeum Komunikace, vstup je taky asi euro a půl, takže nějakých 38 kaček. Sranda, co, vzhledem k tomu, že tam mají dvě nejcennější známky na světě - modrého mauricia (tehdá hodnota dvě pence) a červeného mauricia (před 172 lety za jednu penci). Modrý mauricius se nedávno vydražil za více než 32 milionů korun. Uf. No a taky si tam můžete poslechnout Hitlerovy či Goebbelsovy projevy, potřást si rukou se strojem, hrát si s roboty a míčem (našla jsem si nového kamaráda, který pískal a vřískal, jakmile jsem se oddálila s míčem), sednout si do kulatého křeslá alá to z Men in Black a poslouchat zvuky pralesa, poslat tajný psaní potrubní poštou, mrknout na všechny telefony, co kdy byly, na všechny možné známky, telegramy, psaní, pasy... A orazítkovat si tam třeba celý svět. Jo, to mě tak napadá, všude možně po Berlíně (u Checkpoint Charlie, East Side Gallery atp.) se nabízí orazítkování (PRAVÉHO!) pasu historickými nebo turistickými razítky. Smí se to vůbec? To je jak dát si tam srdíčkové razítko z papírnictví. Ne?

Kytkované kalhoty jsou z Manga, šedé tílko z H&M, pruhované tílko z H&M, vínová sukně taky H&M, bílé kožené Conversky ze Sarenzy, černé saténové šortky z Manga, černé triko z H&M, náramek z Filipín, brýle z Manga

Jednou vlasy sežehla si...

Tento týden jsem se čtyřikrát vrátila domů kolem čtvrté, okouzlila Pavla Opočenského (trochu mne teď s odstupem času děsí, že jsem s ním strávila skoro hodinku), vypila nejvíc zlatých tequil a zakuckala se ze skořice, shořely mi vlasy... No znáte to, prosinec.

V úterý byla vernisáž Davida LaChapella v Rudolfinu, na výstavu si určitě zajděte, sto třicet káčé za taková díla není vůbec moc. Překrásný černoch lomeno černoška s dlouhými blond vlasy a podpatky pravděpodobně většími než jeho penis, LaChapelle vypadající značně použitě a banda blogerů. Klasika. A samozřejmě taky Pája Opočenský!

Na sobě jsem měla šaty H&M (děkuji showroomu), čelenku z H&M (Myslbek, 249,-, mají ji i v bílé), boty z Asosu a náhrdelník z Manga.

Vypadá trochu jako Johnny Depp.

Ve čtvrtek se konala dekadentní Limbo Club Night, kde sice nebyl žádný (zne)uživatel nezletilých dívek, zato tam byli troubící liliputáni, cirkusoví pudlové, Bruno Ferrari, pan Vejce, měsíc nemytá dáma... a stovky svíček, které pro mě byly osudové, jelikož mi zapálily vlasy. Napsala jsem o tom článek na Kraus magazín cézet, takže si těch pár odstavců přečtěte tam. Ani jedno oko nezůstane suché! Po půl hodině už jsem ten traumatický zážitek neviděla tak tragicky. Seděla jsem u Marka Vašuta v maskérně a stěžovala si na uhořelé vlasy. "Ser na vlasy, Sandro. Ser na ně, ti říkám," zněla jeho slova podpory.

P.S.: Více o Limbo Club Night v článku Olgy Path Štiplové.