Myslíte si, že někde v Praze umí vařit? Jo, umí.

Máte hlad? Ne? Tak já vás donutím ho teď mít. Nebo alespoň chuť! A pokud vám to nebude stačit, tak si připomeňte první a druhý článek o jídle a s jídlem, které jak víte, mě dost baví. Jak sám název článku napovídá, dnes se zaměřím na ta opravdu nejlepší jídla a místa, ale aby to nebylo tak pozitivní a sluníčkové, přidala jsem sem i dvě místa s drobnými muškami.

Máte rádi burgery? Maso na grilu? Dokonalé nealko koktejly? Tak hurá do T.G.I. Friday's. Název mi přijde naprosto geniální, vznikl ze zkratky TGIF - Thank God It's Friday. Hamburgery jsou tak velký, že vrchní housku by snad nezvládl sníst ani Hulk. Hlavně jsou tak tak, no ale TAK dobrý, že po obědě budete sedět v rohu lavice a jen se poťouchle usmívat s jedinou myšlenkou "bože, to bylo nejlepší". Tlumené světlo, červenobílé pruhy a starožitnosti jako dekorace tu atmosféru jen podtrhnou. Až tam půjdete, dejte si za mě cibulové kroužky. A kuřecí prsty, ty nemají chybu.

Aldente je pro mě synonymem té pravé Itálie. Prostředí je dokonalé, jak kdybyste vešli do nějaké itálské domácnosti. : ) Toskánská tomatová polévka je esencí geniální chuti, tu prostě jednou musíte ochutnat, lepší polévku jsem v životě neměla. A křepelčí prsíčka v italské slanině (v jaké jiné!) s bramborovou plackou jsou neuvěřitelný, nečekala bych, že něco tak dobrého si dám v Praze. No, ale jelikož jsou porce opravdu vydatné a do mě se tolik toho zas nevejde, udělalo se mi po jídle trochu nevolno - prostě jsem se přejedla. Na pomoc mi přispěchal sám majitel restaurace Gianfranco s jakýmsi bylinným likérem s nicneříkajícím názvem Alpler. Z názvu by se dala akorát tak vytušit Alpa. Nakonec jsem byla příjemně překvapena tímto mokem, který se stále vyrábí podle starého klášterního receptu. Nemám ráda bylinné likéry, jsou hořké, ale tenhle nebyl, příjemně polechtal na jazyku a uklidnil mi žaludek. A pak jsem ještě dostala mandlový keksík. Za mě obrovský palec nahoru - jak za prostředí, tak za ochotný a příjemný personál... a hlavně za to jídlo!

V Praze jsou dvě restaurace se skoro stejným názvem, leč k sobě nepatří. Oliva se nachází na Výtoni a La Oliva v Podolí. První jmenovaná je na můj vkus a svou lokaci trošku předražená a má pomalou obsluhu. Ta druhá má ceny naprosto normální a personál skvělý. Často tam chodím na těstoviny, které si sama nadiktuju. Kuchař občas zvedne obočí na mé podivné kombinace, ale když mně ty krevety s limetkovou omáčkou prostě k sušeným rajčatům a feferonkám sedí. Vlastně sušená rajčata jdou naprosto ke všemu. Pokud sem někdy zavítáte, dejte si Crème Brûlée, fakt ho tu umí.

Kogo je restaurací mého dětství. Chodili jsme sem s tátou před deseti dvanácti lety na čerstvě vymačkaný pomerančový džus a profiteroles - jeden z mých nejoblíbenějších dezertů. Už teď se mi zas sbíhají sliny. U Koga budu stručná, rybu tu umí, maso tu umí... a dezerty? Ty tu umí jako nikdo. Čokoládový krém byl tak dobrý a tak hutný, že jsem ho po té rybě prostě nezvládla, tak mi ho zabalili do krabičky s sebou domů. Pokud by chtěl někdo získat mé srdce, tak skrz dezerty v Kogu by asi nebyl problém. ; )

Takovou mojí stálicí je Colore, to možná víte. I sám Špaček sem chodí, takže to prostě musí být dobrý! Zajděte si na tomatovou polévku s ginem a praženými piniovými oříšky, dávám si ji tu minimálně dvakrát do měsíce a stále je naprosto bombová. Přes oběd tu mají ve všední dny za skvělé ceny super jídla, takže taky nešlápnete vedle, když se sem zastavíte v polední pauze. Nedávno jsem neměla moc velký hlad, tak jsem si dala jen přílohu - šťouchané brambory s šalotkou a parmezánem - a ta vám byla tak dobrá, že jsem si skoro olizovala prsty! Teda vidličku.

Do Il Giardina jsem dřív chodila nejradši, nikdy mě v ničem nezklamali, ale pak to přišlo. Zrušili mousse au chocolat. Il Giardino bylo jedním z posledních míst, které čokoládovou pěnu nabízelo, a pak to zruší?! Že prý to bylo moc pracné a stejně si to lidi nedávali. Zamrzí. Minule jsem si tam dala argetinskou roštěnou, která se nedala moc žvýkat, ale nevadí, zelené fazolky, které nikdy nejím, protože mi prostě nechutnají, tady byly božské - hlavně v kombinaci s omáčkou z kozího sýra a zeleného pepře. Ó, jak já miluju sýrové omáčky. A pepř. Ještě jsem nad touto restaurací hůl nezlomila, uvidíme, čím mě překvapí příště.

Proboha, pokud se někdy rozhodnete navštívit Ambiente (konkrétně Pizza Nuova), tak si rozhodně nedávejte mezzaluni s rajčaty. Miluju ananasové mezzaluni s mascarpone, bohužel místním mezzaluni s rajčaty jsem na chuť opravdu nepřišla. Nechápejte mě špatně, ony nebyly nijak zvlášť hrozné, ale za á - bylo toho opravdu málo. Snědla bych jich klidně dvakrát tolik a to nejsem vůbec žrout. Za bé - Grana Padano ty budoucí těstoviny možná viděly někde v dálce z pole. Za cé - neměly žádnou chuť. Ani těstoviny, ani rajčata, ani ta mozzarella (kdy ta má ale chuť, když není di bufala, že). Dala jsem si na to dvě tuny soli a pepře a dalo se to sníst. Jinak mám Ambiente moc ráda, ale hlavně teda když jde o maso. Nebo jiné těstoviny.

Do Detailla jsem chodila ještě za dob základní a střední školy s maminkou. Na Floru. A vždycky to tam s jídlem uměli, i když je to "pouhou" restaurací v nákupních centrech. Skočte si sem na oběd, za sto, sto dvacet korun se najíte jako král. A k tomu si dáte můj nejoblíbenější džus Granini za 25 kaček. To chcete. A ochutnejte černé špagety s kuřecím masem a sezamem. Vůbec to není tak hrozný, jak to zní či vypadá, ba naopak! Dejte tomu šanci. Vždyť ty těstoviny mají moji oblíbenou barvu. : )

Baterka je moc fajn. Je pravdou, že jsem tu vždy měla jen něco sladkého, ale nevadí. Palačinka s čokoládou a banánem je klasikou, která (aspoň mě) nikdy nezklame. A pokud používáte Foursquare, budete nadšeni. Za první check-in tu totiž dostanete neuvěřitelný jablečný koláč se šlehačkou, který normálně stojí asi osmdesát korun. Já už jsem svůj snědla, ale vy máte furt šanci, předpokládám. : )

Pravěk mě popravdě nikdy ani trochu nelákal. Kdysi o nich bylo slyšet všude, televize, noviny a internety byly Pravěku plné a i oni měli neustále plno. Já se tam vypravila v červenci na menší narozeninovou oslavu a byla velice mile překvapena. Naprosto všechna jídla, která jsme si my čtyři dali, byla skvělá. A vegetariánské prkno bylo nepřekonatelné (a to nejsem vegetarián)! Trochu jsem litovala, že ty porce byly tak velké a mně nezbylo místo na dezert. : (

Tacos, enchiladas, flautas, burritos, quesadillas... to všechno si dejte, až si jednou najdete čas a chuť na Las Adelitas, kde jsem slavila své dvacáté narozeniny. Ale hlavně, HLAVNĚ (!) si musíte dát domácí limonádu Tamarindo. Rovnou litr. Věřte mi, lepšího nápoje neexistuje. Je vyrobená z plodu tamarindu indického. Že furt tápete? Nebojte, já taky tápala. Chutná to trochu jako hroznové víno nebo fíky, lákavě to zrovna nevypadá, ale v Mexiku se bez toho nemohou obejít. A já v Praze už taky ne.

Pokud chcete zjistit, co je to pravý hamburger, skočte si do The Tavern. Ok, jen tak si tam skočit bude asi trochu problém. Zavolejte si a rezervujte stůl pár dní předem. Mají totiž otevřeno docela kuriózně, pouze od středy do soboty a to jen mezi pátou odpolední a desátou večerní. A během těch jejich dvaceti pracovních hodin (za celý týden) to tam opravdu praská ve švech. Doporučuju klasický burger s čedarem a slaninou. Ten píše. A samozřejmě domácí hranolky. Až jednou ochutnáte, už se odtamtud nehnete. Dobrou chuť.