Sandra Kisić

To ráno jsem vůbec nestíhala, vzala jsem si na sebe to první, co mě cvrnklo do nosu. Až v někdy v tramvaji jsem si začla říkat, že to vlastně není tak špatná kombinace. Kruhovou šálo-kuklu nosím skoro celou zimu (a možná si na ni vzpomenete z článku s každou botou jinou) a i po dvou letech furt vypadá jak nová, což je skvělý, protože najít něco tak dobrýho, co mi ochrání krk i kudrny od mrazu, je těžký. Představte si, že vám nasněží na vlasy. Můžete je pak lámat jak rampouchy. I tak doufám, že ještě nějakou chvíli nebude sněžit, ale je mi jasný, že se nám to pak vrátí a sníh bude ještě v květnu. Tohle počasí s občasným sluníčkem mi vyhovuje mnohem víc, kdy jindy bych si pak na sebe mohla vzít tuhle koženou bundu s průstřihy? Je fakt, že loni jsem ji měla na sobě i v prosinci, ale vsadím boty, že muselo být nad nulou. Ale taky si pamatuju, že letos mi v ní bylo vedro i v březnu, takže nevim, kdy byla zima a kdy byl sníh.

Tyhle boty z Destroy, ač vypadají dost tvrďácky, jsou ve skutečnosti nádherně měkké a přítulné. Ideální obuv na cestování, uvnitř v nich není vedro a venku v nich zas není zima. Vejdou se do nich i huňaté ponožky, ale s punčochami je to taky v cajku. Jsem tak ráda, že jsem ukořistila (snad?) poslední černé sedmatřicítky! Jedou jak blázen, chtěla jsem s nimi počkat až do Vánoc, ale tak nějak jsem si je musela nadělit už dřív, aby to Děda Mráz s vymýšlením dárků neměl tak jednoduché. Před necelými dvěma týdny jsem se vracela do Prahy v kožených polobotkách a musím říct, že mi v tom letadle byla chvílemi ukrutná kosa. O tom, že jsem se vracela třemi letadly a to vídeňské musela dobíhat (naštěstí na mě všichni pasažéři tolerantně a dávno už usazeně čekali), ani nemluvě.