Sandra Kisić

O Berlíně jste si u mě mohli počíst tady a třeba tady (a pokud jste tak ještě neudělali, tak do toho - a ještě si za trest přidejte článek o festivalu). Z toho všeho je vám určitě jasný, že Berlín zbožňuju. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že mám vlastně ráda Německo celkově, Leipzig je bezva /ten památník..!/, Drážďany jsou klasika /mému domovu nejbližší Vapiano!/ a brzy se snad podívám i do Mnichova. Po Vánocích jsme se Terkou (tedy s Dívkou s tulipánem) a chlapci vydali do Berlína na pouhé tři dny, ale byla to sranda každou minutou. Byt jsem našla po dvou hodinách hledání a klikání na Airbnb (více si určitě rádi přečtete) a byl trošku zvláštní. Všude sošky, postavičky, totemy, buddhové, maneki-neko(čky), k tomu z kůže stáhlý Garfield a tak vůbec. Ale bylo tam fajn!

Taky jsme rapovali (Guten, guten, haló, kdo je tam? Terka, Eda, Martin, super partu mám! Apotéka, apotéka, všech nemocnejch je to mekka a na nohách sexy čižmy, kolem krku dobrá deka!), tančili v Sony Centru, v noci navštívili Reichstag, přejídali se ve Vapianu, půlhodinu hledali /půlhodinu šli nejdelší berlínskou ulicí, protože ta sto patnáctka přece musí bejt blízko už!/ CDG, abychom stejně přišli v polední pauze (neva, dali jsme si vedle bagel). V cizině se vždycky chuťově rozmazluju, děláte to taky?

Pusťte si video, které jsem natočila na ťuťu ňuňu kamerku od Canonu (Canon Legria Mini) a které mistrně sestříhal Lukáš z Bayograf TV /dík!/. A dejte si fotky a bude vám dobře!

Do Berlína jsem jela potřetí. Poprvé jsem tam byla dva dny a to opravdu stačilo jen na ty hlavní pamětihodnosti - jasně, Braniborskou bránu, Památník holocaustu, Reichstag ani Unter den Linden prostě minout nesmíte, i kdybyste tam byli jen na pět hodin. Podruhé - minulý rok - jsem tam jela s kamarádem na necelé čtyři dny. Památky jsme si sice dali taky, ale hlavně to bylo o procházení secondhandů a posezení v kavárnách a hospodách s Vítězslavem. To se mi líbilo náramně, musím říct. A tento rok? Letos jsem se do Berlína vydala s kamarádkou, hlavně za tou, no, kultůrou! Byly jsme ve třech (!) muzeích, na dvou koncertech (ve dvou klubech) a hlavně na jednom festivale (vlastně na dvou, součástí toho prvního byly ty dva klubové koncerty). A celý týden jsem nosila jen bílé kožené Conversky, které jsem si objednala ze Sarenzy za účelem pomalovat je (i jsem si koupila ve Zlaté Lodi čtyři barvy na kůži, se kterými teď... nevím), ale nakonec jsem se rozhodla nechat je tak, jak jsou.

Až tedy pojedete do Berlína, najděte si čas na ta "naše" tři muzea. Prvním z nich, které rozhodně nesmíte vynechat, je DDR. Tam zjistíte, jaký byl vlastně každodenní život ve východním Německu. Jaká auta řídili, jak to vypadalo na nudistických plážích, otevřete si skříň s oblečením a botami (a určitě si rádi něco vyzkoušíte), zkusíte si napsat své jméno azbukou a vytvořit na počítači pravého socialistického muže (či ženu), omrknete jejich kuchyně a toalety... a bude to zábava, to mi věřte! Pokud jste studenti, tak si připravte 4 eura a ISIC.

Další vaší zastávkou by mělo být Židovské muzeum. Půdorys muzea připomíná rozložené fragmenty židovské hvězdy. Interiér stavby má navozovat pocit nicotnosti a rozpolcenosti, beznaděj víry trýzněných židů. Součástí muzea je zahrada exilu, která se nachází níže než okolní prostory a betonové zdi zabraňují pohledu na okolí. Je tam 49 vysokých betonových sloupů, symbolizujících rok založení Státu Izrael (1948), uprostřed stojící 49. sloup symbolizuje Berlín, z každého sloupu roste strom a do celé zahrady je, viz nápis na dveřích, vstup na vlastní nebezpečí. Na několika místech muzea se nacházejí prostory zvané „voids“ (prázdnota), které jsou naprosto prázdné, nejsou přístupné a je možno je nahlédnout pouze různými okny z chodem muzea. Mají upomínat na prázdnotu, kterou v Německu zanechal holocaust. Jedinou výjimkou je tzv. „memory void“ (prázdnota paměti), kde se nachází instalace „schalechet“ - „spadlé listí“, jejímž autorem je Menashe Kadishman. Jedná se o přibližně 10 000 obličejů, zhotovených ze železa a oceli, které mají upomínat na zavražděné Židy. Návštěvník může do místnosti vstoupit a na obličeje šlapat; vznikají tak hlasité zvuky, kdy se kov otírá o kov (čemuž není možno se vyhnout), podle úmyslu umělce se tak zavražděným vrací jejich hlas. Taky si tam můžete koupit košer gumové medvídky a napsat přání na strom přání. Studenti za euro a půl, žádná pálka.

A na co nesmíte zapomenout, je Muzeum Komunikace, vstup je taky asi euro a půl, takže nějakých 38 kaček. Sranda, co, vzhledem k tomu, že tam mají dvě nejcennější známky na světě - modrého mauricia (tehdá hodnota dvě pence) a červeného mauricia (před 172 lety za jednu penci). Modrý mauricius se nedávno vydražil za více než 32 milionů korun. Uf. No a taky si tam můžete poslechnout Hitlerovy či Goebbelsovy projevy, potřást si rukou se strojem, hrát si s roboty a míčem (našla jsem si nového kamaráda, který pískal a vřískal, jakmile jsem se oddálila s míčem), sednout si do kulatého křeslá alá to z Men in Black a poslouchat zvuky pralesa, poslat tajný psaní potrubní poštou, mrknout na všechny telefony, co kdy byly, na všechny možné známky, telegramy, psaní, pasy... A orazítkovat si tam třeba celý svět. Jo, to mě tak napadá, všude možně po Berlíně (u Checkpoint Charlie, East Side Gallery atp.) se nabízí orazítkování (PRAVÉHO!) pasu historickými nebo turistickými razítky. Smí se to vůbec? To je jak dát si tam srdíčkové razítko z papírnictví. Ne?

Kytkované kalhoty jsou z Manga, šedé tílko z H&M, pruhované tílko z H&M, vínová sukně taky H&M, bílé kožené Conversky ze Sarenzy, černé saténové šortky z Manga, černé triko z H&M, náramek z Filipín, brýle z Manga