Dortový průvodce Prahou - seznam míst, kde u dortu proberete sex, peníze i politiku

V Colore to sice občas vypadá jako ve sborovně nedaleké ekonomky, ale aspoň si tam můžete přes stůl vyměňovat pohledy s moderátory televizních novin. Ahoj Reyi. Jako skoro v každém podniku si vás obsluha pamatuje, pokud sem chodíte často. Ale narozdíl od většiny jiných míst tady vypadají, že mají opravdu radost, když přijdete znova. Velkým plusem jsou zásuvky - jsou snad u každého stolu, který je u okna nebo u zdi, což se dost hodí, pokud jste notebookovými či mobilovými maniaky. Pokud jdete na dort sami, rozhodně si nedávejte dort Tricolore (ok, takhle jsem si ho pojmenovala já, mezi přáteli mu říkáme spíše Killer Cake). Je to čistý koncentrát bílé čokolády, nugátu a hořké čokolády, sami nemáte šanci ho zdolat. Naopak se nebojte dát si tu čokoládový dort s lesním ovocem, na marcipánu se nešetří, dort není přepiškotovaný (zato zdejší Míša řez má piškotu víc než dost) a kyselost ostružin je adekvátní. A nebo prostě jen obyčejný čokoládový dort, u toho se snad nikde vedle šlápnout nedá. Pistáciový mě osobně nebaví, možná proto, že nejsem velkým fanouškem pistácií, vlastně mi dost v kombinaci se sladkým vadí.

Snídaně v Savoyi jsou snad proslulejší než u Tiffanyho, ale my se bavíme o dortech. Pokud máte rádi ty lehké a ovocné, dejte si malinový. Já dávám raději přednost pravým dortům, těm, které jsou alespoň z půlky čokoládové. Vynikající je dort Savoy - vskutku mistrovské dílo. Nejen že na něj savoyští cukráři používají tu nejkvalitnější hořkou čokoládu, ale ty višně! A ten černý rybíz! Orgasmus chuťových buněk. Celý dort je potažený marcipánem a jednotlivé díly na sobě nesou ozdobné S jako Sandra. A onou pověstnou třešničkou na dortu je zde čokoládová pečeť se zlatým nápisem Café Savoy. Pokud bych si ze všech dortů z tohoto článku měla vybrat jeden, byl by to Savoy. Dokonce jsem na něj na internetech našla recept, ale jelikož nejsem zrovna pečící typ, budete ho muset vyzkoušet za mě. A pak mi třeba kousek pošlete...

Ač ovocné dorty nevyhledávám, v Cafe-Cafe si malinový dám s radostí. Zdá se mi to, nebo jsou všude jen malinové a ostružinové dorty? Kde jsou jahody, kde je kiwi, kde je ananas? Trochu invence, přátelé. Malinový dort nepřesytí, ale ani nezasytí. Kdo má v oblibě dát si místo oběda dortík, ten si na své nepřijde. Zato čokoládový dort je tu větším zabijákem než onen tříbarevný dort v Colore. I když jsem z něj snědla jen dvě třetiny, trávila jsem pak déle než had, co zrovna pozřel slona. Trochu mě zklamalo, že šlehačka byla sprejová a ne domácí, jak se sluší a patří v podniku takového jména. Pokud domácí byla, rozhodně tak nechutnala. Ale uznávám, že je možné, že jsem neměla svůj den, jelikož všichni mí přátelé pějí ódy jak na dorty, tak hlavně na šlehačku. A asi mají pravdu, Cafe-Cafe používá 33% - 35% čerstvou smetanu ke šlehání, kterou používám taky, když už nějaký ten dort peču, takže... si tam skočte na nejlepší čokoladový a malinový dorty na světě.

Snem všech borůvek je, že po utržení skončí na koláči v Amandine, aby se pak o ně mohly postarat servírky v úzkých černých šatech s bílými límečky. Co si budeme povídat, já se od nich také ráda nechávám obskakovat. Co tu dále mohu doporučit, je pomerančová limonáda se skořicí a toalety. Nedělám si srandu, jsou tam nádherné zdi, osvětlení a vodní baterie.

Musíte k Hájkovi. Na ten nejlepší čokoládovo-pomerančový dort na světě. Stačí mi si na něj vzpomenout a hned je mi dobře. Není sladký moc ani málo, prostě ideálně; žádný zbytečný piškoty, jen kolik je opravdu potřeba; a hlavně ta čokoláda a ten pomeranč! I když je sice ze všech dnešních dortů nejlevnější (a jo, co se týče dortů, tak vyšší cena opravdu implikuje kvalitu), dám za něj ruku do ohně.

Znáte Saint Tropez? Myslím tu cukrárnu v pasáži u Václaváku. I když je tam často prázdno - nebo chodím ve špatný čas, mají tam naprosto ty chuťově nejdokonalejší zákusky, jaké si jen dokážete představit. S ničím tam nešlápnete vedle. Pokud zrovna pospícháte na nějakou oslavu a nemáte dárek, kupte oslavencovi dva tři mini dortíky po devíti pětkách a uvidíte, jak se bude tetelit blahem. A ještě vám to krásně zabalí.

Mrkvové dorty jsou pro mne samotnou kapitolou. Vůči spojení mrkve se sladkou pochoutkou jsem byla léta skeptická a zvládla akorát tak nastrouhanou mrkev s jablkem, ale pak jsem v Londýně ochutnala ten nejdokonalejší carrot cake - snad z Marks&Spencera.. A v Praze marně hledám obdobu. Ochutnala jsem mrkvový dort v Café Globe i ve Starbucksu, ale ani jeden mě neposlal do kolen jako onen výše zmíněný anglický... Až objevíte nějaký lepší, hoďte echo.

No, tak to tady máte. Ty nejlepší dortíky, jedla jsem je celý víkend. Uf. Je mi blbě.

Myslíte si, že někde v Praze umí vařit? Jo, umí.

Máte hlad? Ne? Tak já vás donutím ho teď mít. Nebo alespoň chuť! A pokud vám to nebude stačit, tak si připomeňte první a druhý článek o jídle a s jídlem, které jak víte, mě dost baví. Jak sám název článku napovídá, dnes se zaměřím na ta opravdu nejlepší jídla a místa, ale aby to nebylo tak pozitivní a sluníčkové, přidala jsem sem i dvě místa s drobnými muškami.

Máte rádi burgery? Maso na grilu? Dokonalé nealko koktejly? Tak hurá do T.G.I. Friday's. Název mi přijde naprosto geniální, vznikl ze zkratky TGIF - Thank God It's Friday. Hamburgery jsou tak velký, že vrchní housku by snad nezvládl sníst ani Hulk. Hlavně jsou tak tak, no ale TAK dobrý, že po obědě budete sedět v rohu lavice a jen se poťouchle usmívat s jedinou myšlenkou "bože, to bylo nejlepší". Tlumené světlo, červenobílé pruhy a starožitnosti jako dekorace tu atmosféru jen podtrhnou. Až tam půjdete, dejte si za mě cibulové kroužky. A kuřecí prsty, ty nemají chybu.

Aldente je pro mě synonymem té pravé Itálie. Prostředí je dokonalé, jak kdybyste vešli do nějaké itálské domácnosti. : ) Toskánská tomatová polévka je esencí geniální chuti, tu prostě jednou musíte ochutnat, lepší polévku jsem v životě neměla. A křepelčí prsíčka v italské slanině (v jaké jiné!) s bramborovou plackou jsou neuvěřitelný, nečekala bych, že něco tak dobrého si dám v Praze. No, ale jelikož jsou porce opravdu vydatné a do mě se tolik toho zas nevejde, udělalo se mi po jídle trochu nevolno - prostě jsem se přejedla. Na pomoc mi přispěchal sám majitel restaurace Gianfranco s jakýmsi bylinným likérem s nicneříkajícím názvem Alpler. Z názvu by se dala akorát tak vytušit Alpa. Nakonec jsem byla příjemně překvapena tímto mokem, který se stále vyrábí podle starého klášterního receptu. Nemám ráda bylinné likéry, jsou hořké, ale tenhle nebyl, příjemně polechtal na jazyku a uklidnil mi žaludek. A pak jsem ještě dostala mandlový keksík. Za mě obrovský palec nahoru - jak za prostředí, tak za ochotný a příjemný personál... a hlavně za to jídlo!

V Praze jsou dvě restaurace se skoro stejným názvem, leč k sobě nepatří. Oliva se nachází na Výtoni a La Oliva v Podolí. První jmenovaná je na můj vkus a svou lokaci trošku předražená a má pomalou obsluhu. Ta druhá má ceny naprosto normální a personál skvělý. Často tam chodím na těstoviny, které si sama nadiktuju. Kuchař občas zvedne obočí na mé podivné kombinace, ale když mně ty krevety s limetkovou omáčkou prostě k sušeným rajčatům a feferonkám sedí. Vlastně sušená rajčata jdou naprosto ke všemu. Pokud sem někdy zavítáte, dejte si Crème Brûlée, fakt ho tu umí.

Kogo je restaurací mého dětství. Chodili jsme sem s tátou před deseti dvanácti lety na čerstvě vymačkaný pomerančový džus a profiteroles - jeden z mých nejoblíbenějších dezertů. Už teď se mi zas sbíhají sliny. U Koga budu stručná, rybu tu umí, maso tu umí... a dezerty? Ty tu umí jako nikdo. Čokoládový krém byl tak dobrý a tak hutný, že jsem ho po té rybě prostě nezvládla, tak mi ho zabalili do krabičky s sebou domů. Pokud by chtěl někdo získat mé srdce, tak skrz dezerty v Kogu by asi nebyl problém. ; )

Takovou mojí stálicí je Colore, to možná víte. I sám Špaček sem chodí, takže to prostě musí být dobrý! Zajděte si na tomatovou polévku s ginem a praženými piniovými oříšky, dávám si ji tu minimálně dvakrát do měsíce a stále je naprosto bombová. Přes oběd tu mají ve všední dny za skvělé ceny super jídla, takže taky nešlápnete vedle, když se sem zastavíte v polední pauze. Nedávno jsem neměla moc velký hlad, tak jsem si dala jen přílohu - šťouchané brambory s šalotkou a parmezánem - a ta vám byla tak dobrá, že jsem si skoro olizovala prsty! Teda vidličku.

Do Il Giardina jsem dřív chodila nejradši, nikdy mě v ničem nezklamali, ale pak to přišlo. Zrušili mousse au chocolat. Il Giardino bylo jedním z posledních míst, které čokoládovou pěnu nabízelo, a pak to zruší?! Že prý to bylo moc pracné a stejně si to lidi nedávali. Zamrzí. Minule jsem si tam dala argetinskou roštěnou, která se nedala moc žvýkat, ale nevadí, zelené fazolky, které nikdy nejím, protože mi prostě nechutnají, tady byly božské - hlavně v kombinaci s omáčkou z kozího sýra a zeleného pepře. Ó, jak já miluju sýrové omáčky. A pepř. Ještě jsem nad touto restaurací hůl nezlomila, uvidíme, čím mě překvapí příště.

Proboha, pokud se někdy rozhodnete navštívit Ambiente (konkrétně Pizza Nuova), tak si rozhodně nedávejte mezzaluni s rajčaty. Miluju ananasové mezzaluni s mascarpone, bohužel místním mezzaluni s rajčaty jsem na chuť opravdu nepřišla. Nechápejte mě špatně, ony nebyly nijak zvlášť hrozné, ale za á - bylo toho opravdu málo. Snědla bych jich klidně dvakrát tolik a to nejsem vůbec žrout. Za bé - Grana Padano ty budoucí těstoviny možná viděly někde v dálce z pole. Za cé - neměly žádnou chuť. Ani těstoviny, ani rajčata, ani ta mozzarella (kdy ta má ale chuť, když není di bufala, že). Dala jsem si na to dvě tuny soli a pepře a dalo se to sníst. Jinak mám Ambiente moc ráda, ale hlavně teda když jde o maso. Nebo jiné těstoviny.

Do Detailla jsem chodila ještě za dob základní a střední školy s maminkou. Na Floru. A vždycky to tam s jídlem uměli, i když je to "pouhou" restaurací v nákupních centrech. Skočte si sem na oběd, za sto, sto dvacet korun se najíte jako král. A k tomu si dáte můj nejoblíbenější džus Granini za 25 kaček. To chcete. A ochutnejte černé špagety s kuřecím masem a sezamem. Vůbec to není tak hrozný, jak to zní či vypadá, ba naopak! Dejte tomu šanci. Vždyť ty těstoviny mají moji oblíbenou barvu. : )

Baterka je moc fajn. Je pravdou, že jsem tu vždy měla jen něco sladkého, ale nevadí. Palačinka s čokoládou a banánem je klasikou, která (aspoň mě) nikdy nezklame. A pokud používáte Foursquare, budete nadšeni. Za první check-in tu totiž dostanete neuvěřitelný jablečný koláč se šlehačkou, který normálně stojí asi osmdesát korun. Já už jsem svůj snědla, ale vy máte furt šanci, předpokládám. : )

Pravěk mě popravdě nikdy ani trochu nelákal. Kdysi o nich bylo slyšet všude, televize, noviny a internety byly Pravěku plné a i oni měli neustále plno. Já se tam vypravila v červenci na menší narozeninovou oslavu a byla velice mile překvapena. Naprosto všechna jídla, která jsme si my čtyři dali, byla skvělá. A vegetariánské prkno bylo nepřekonatelné (a to nejsem vegetarián)! Trochu jsem litovala, že ty porce byly tak velké a mně nezbylo místo na dezert. : (

Tacos, enchiladas, flautas, burritos, quesadillas... to všechno si dejte, až si jednou najdete čas a chuť na Las Adelitas, kde jsem slavila své dvacáté narozeniny. Ale hlavně, HLAVNĚ (!) si musíte dát domácí limonádu Tamarindo. Rovnou litr. Věřte mi, lepšího nápoje neexistuje. Je vyrobená z plodu tamarindu indického. Že furt tápete? Nebojte, já taky tápala. Chutná to trochu jako hroznové víno nebo fíky, lákavě to zrovna nevypadá, ale v Mexiku se bez toho nemohou obejít. A já v Praze už taky ne.

Pokud chcete zjistit, co je to pravý hamburger, skočte si do The Tavern. Ok, jen tak si tam skočit bude asi trochu problém. Zavolejte si a rezervujte stůl pár dní předem. Mají totiž otevřeno docela kuriózně, pouze od středy do soboty a to jen mezi pátou odpolední a desátou večerní. A během těch jejich dvaceti pracovních hodin (za celý týden) to tam opravdu praská ve švech. Doporučuju klasický burger s čedarem a slaninou. Ten píše. A samozřejmě domácí hranolky. Až jednou ochutnáte, už se odtamtud nehnete. Dobrou chuť.

Společensky více významná osoba

Komiksová etiketa, jak sám autor v promo videu říká, je příručka etikety jako všechny ostatní, ale má jednu velkou výhodu - není v ní spousta písmenek, ale naopak obrázky. Možná i vás, stejně jako mě, bavil TV seriál Etiketa (tady je všech 43 dílů), možná jste četli i tu silně písmenkovou Etiketu, já sice ne, ale tahle Komiksová mě dostala. A pobavila. Nedávno jsem vám položila hádanku, někteří jste hádali Persepolis, jiní jste správně tipli Komiksovou etiketu. Pomohlo vám k tomu Colore?

Inu, v nějakých věcech jsem se jen utvrdila, některé mě překvapily. Dřív jsem třeba dumala nad tím, když máme vedle sebe ženu, dědečka a nadřízeného, tak kdo je společensky významnější, kdo nastupuje dříve do dveří. Dle etikety se chodí na návštěvu o deset minut později (good to know). Žena musí vždy sedět po mužově pravici (nebo tam, kde se sama cítí lépe). Taky jsem se dozvěděla, koho a jak oslovovat, kdy a s kým a jak si potykat, jak se kam oblékat - kdy žaket, kdy smoking, kdy dlouhé a kdy krátké šaty, jak se stoluje a jak se jí polévka, k čemu jaké víno a vše o degustaci a dekantaci, kdo má doma přednost v koupelně, jaké dary se nerozbalují a co komu dát, kdo sedí v jakém autě cestou na svatbu, zda upozornit neznámého člověka na rozepnutý poklopec, proč se na lodi nesmí pískat a přiťukávat, jak se chovat na recepci a na plese a na svatbě, co si obléct v hotelu, co je důležité pro jaký národ (obzvlášť Arabové a Jihoameričané překvapili) No prostě kniha vás naučí, co jo a co ne.

P.S.: Nebyla bych to já, abych se nepídila po tom, kde ji mají nejlevněji. V Luxoru, kde jsem se pro ni poprvé nadchla, ji měli za pět stovek, to se mi nechtělo dávat, ale pak jsem ji objevila na Knihcentru za lidových tři sta pade, takže za sebe vřele doporučuju. Člověk objedná ve středu večer a v pátek ráno už si čte!

P.P.S.: Mám vám zas někdy doporučit nějakou knihu? ; )

Červencově červená

Prázdniny. Léto. Člověk si říká, že konečně bude mít čas na ty věci, co nestíhal, když měl tunu školy. Plánovala jsem, jak si pořádně uklidím pokoj (ještě mám na to pár dní, než odjedu, to zvládnu!), jak si vyrobím tohle a tamto, jak vyzkouším nové recepty, jak půjdu taaam a seeem... Ne. Nová práce, samé výlety (ahoj Valy u Přelouče, máte mě tam pozítří), parties, IKEA, Hornbach, zábava, žejo. Teď jsem teda po asi deseti dnech zapla ten Blogger, že něco napíšu, cha, už si pomalu nevzpomínám na půlku HTML. Ale jo, to se vrátí. Neustále si říkám, jak zůstanu celý den doma, upravím všechny fotky, co měsíce slibuju, napíšu něco rozmilého... Ale vždycky se to nějak zvrhne a celý den jsem venku a večer pak nemám na nic sílu. Asi je to tím sluncem. Mimochodem, musím si koupit dioptrické brýle, protože ty staré jsem si rozbila. Omylem. Takže lítám z optiky do optiky a zkouším jak blázen. Nemyslete si, zůstanu věrná čočkám, ale večer k televizi nebo při zánětu spojivek jsou brýle nepostradatelné.

P.S.: Doufám, že vám během týdne sepíšu něco o knize, kterou jsem si nedávno koupila. Jsem z ní nadšená. Poznáte (dole na fotce), o jakou knihu se jedná?

Šaty - Zara, baleríny - Zara, taška - Mango, kotvice - D&G, sluneční brýle - H&M, náramek - H&M, rtěnka - MAC